Verze Tenerife – Miraverde, 22. 6. 2021
V Nahlížení do Vesmíru jsou ve čtyřech částech, ve čtyřech etapách, rozpracovány důsledky, kdyby se použil model zakřiveného prostoru s konstantní křivostí k reprezentování prostoru Vesmíru jako celku. V první části jsou vysvětleny důsledky na šíření světla a pozorování v takovém prostoru. V druhé části jsou rozpracovány důsledky rozšiřování takového prostoru. V třetí části jsou uvedeny důsledky širšího chápání takto modelovaného časoprostoru, a ve čtvrté části jsou porovnány důsledky modelu uzavřeného a otevřeného prostoru.
V této druhé části navážeme na důsledky uvedené v první části, které nás upozorňují, že v uzavřeném prostoru s konstantní křivostí se nelze vyhnout současnému vícenásobnému pozorování těch stejných objektů z různých stran. Světlo se v něm šíří přímým směrem, který si pohledem zvně nahrazujeme NÁRADNÍMI KRUŽNICEMI.
Koordinátu ve směrech pozorování po oblouku si můžeme vyjádřit jako z=R·φ, kde R je poloměr křivosti a úhel φ je měřen v obloukové míře s počátkem v bodě pozorování. Potom pro pevné body (φ konstantní) na kružnici která v čase mění svůj poloměr R, můžeme časovou změnu pozorované vzdálenosti vyjádřit jako dz/dt= dR/dt·φ, a označením dR/dt symbolem ΔV0, jako ΔV=ΔV0·φ. Takže narůstání rychlosti vzdalování pozorovaných objektů se vzdáleností φ (dz/dt= ΔV jako funkce φ) pro rozšiřující se kružnice (dR/dt=ΔV0>0) je inherentní vlastností modelu.
To je efekt, který musí být stejně pozorovaný ze všech bodů prostoru, neboť taková pozorování považujeme za rovnocenná. Proto i rozšiřování prostoru, které zde nazývám EXTÁZE (dR/dt= ΔV0>0), musí být ve všech bodech prostoru stejné, neboť v něm neexistuje žádné VÝJIMEČNÉ místo, kde by cokoli mohlo probíhat odlišně.
Představme si takový proces rovnoměrného rozšiřování prostoru a tím i rozšiřování NÁHRADNÍCH KRUŽNIC, které naše pozorování v něm reprezentují, třeba tak, jak sugeruje obrázek NÁHRADNÍ KRUŽNICE jako Kruhový Tanec [2NKjKT_CZ]:
V levé části vidíme schematicky jako bychom ty, nebo já, tancovali do kruhu vedle hnědooké Evy a modrookého Adama všichni v červeném obleku. Je zde vyznačen poloměr kruhu R, a taky jak je úhel φ od nás měřen.
Na pravé části se do tance prostorově rovnoměrně přidávají další modře oblečení tanečníci. Z náčrtku je lehce patrné, že Adam se od nás bude vzdalovat rychleji než Eva (a my se budeme od Adama taky vzdalovat rychleji než Eva). Nebo řečeno jinak: Vzdálenější tanečníci se budou od nás automaticky vzdalovat rychleji než ti bližší, přesto že jejich úhel pozice φ na kružnici se nemění. Vyznačeno je narůstání poloměru kruhu, tedy rozšiřování NÁHRADNÍ KRUŽNICE. Pro rychlost rozšiřování dR/dt = ΔV0 je pozorovaná rychlost vzdalování podél oblouku ΔV= ΔV0·φ.
Jelikož φ našeho pozorování může neomezeně růst, potom pro dostatečně veliké φ dosáhne pozorovaná narůstající rychlost vzdalování až limitní velikosti rychlosti šíření světla c, tedy ΔV=c. To je inherentní efekt modelu, který nazývám SVĚTELNÁ BARIERA Vesmíru (SBV). Jemu nejblíže odpovídající zavedené termíny ve fyzice jsou kosmologický horizont nebo Horizont Vesmíru (HV), nebo limit pozorovatelného Vesmíru od místa pozorovatele.
Protože světlo k nám letí rychlostí c, odpovídá takové vzdálenosti jistý interval běhu času v našem místě pozorování, který si nazveme jako VĚK VESMÍRU (VV). Takže potom HV≡ SBV= c ·VV. Pro rozšiřování Vesmíru EXTÁZÍ rychlostí ΔV0 potom můžeme nazvat Pozorovatelná VELIKOST VESMÍRU RPV jako vzdálenost, kam až byl prostor unesen EXTÁZÍ od nás na všechny strany za dobu VĚKU VESMÍRU VV. Tím dostaneme RPV= ΔV0·VV.
Jelikož ale nejvzdálenější objekt pozorovaný po kruhovém oblouku nemůže nikdy ležet dál, než na opačné straně kružnice, tedy od pozorovatele ve vzdálenosti φ= π, potom ale odpovídající VELIKOST VESMÍRU vychází jako Rv= R·π.
Jiný důsledek pozorování v takovém modelu se týká tak zvaného Twin Paradoxu ve fyzice, kterému odpovídají dva protichůdné názory na pozorování v prostoru Vesmíru. Jeden, který pro nás vytvořil Albert Einstein, a který vylučuje ve Vesmíru existenci jakékoliv VÝJIMEČNÉ referenční soustavy. Všechny referenční soustavy, ke kterým fyzikální zákony formulujeme, musí být navzájem rovnocenné, žádná nesmí být VÝJIMEČNÁ. A ten druhý, který pro nás udělal Hendrik Lorentz, a ve kterém se vyžaduje, aby ve Vesmíru existovala pro pozorovatele aspoň jedna referenční soustava UNIKÁTNÍ, ke které by bylo možno vztahovat naší PŘEDSTAVU relativity.
Uvažovaný model odděluje lokální soustavu, ve které každý z nás subjektivně nahlížíme do Vesmíru, od soustavy celého objektivního zakřiveného prostoru s konstantní křivostí.
Obrázek BUBLINA POZOROVÁNÍ v prostru 2 [2BPvp2_CZ] ukazuje jako příklad, jak hnědooká Eva a modrooký Adam pozorují jeden a ten samý objekt, třeba nějaký klenot, ve společném bodě jejich BUBLIN POZOROVÁNÍ, na která všechna pozorování jakoby promítají. Pro oba pozorovatele je pozorování sice UNIKÁTNÍ podle Lorence, ale současně žádné z nich není VÝJIMEČNÉ podle Einsteina. Náš model nám tím žádný Twin Paradox nevytváří.
Další důsledek, na který nás model upozorňuje, je, že vzdálenosti mezi objekty v dalekém Vesmíru pozorujeme větší, než v prostoru jsou. Toto zkreslování našeho pozorování zaviňuje, že ve vzdáleném Vesmíru jakoby nějaká gravitace chyběla, jakoby se tam vytvářel GRAVITAČNÍ DEFICIT. To zviditelňuje například obrázek Zkreslení pozorovaných Vzdáleností [2ZpV_CZ], který spojuje všechny 3 náčrtky z obrázku HVĚZDY A ŠÍŘENÍ SVĚTLA G [2phG_CZ] z první části tohoto spisu do jednoho:
Situaci si ale zjednodušíme tím, že budeme uvažovat zakreslené hvězdy „S1“, „S2“ a „S3“ jakoby existovaly současně. Zastavíme proto na chvíli běh času, takže tím zmrazíme jejich posice v časoprostoru. Přestože třeba světlo z S2 k nám pozorovatelům v bodě „P“ letělo po oblouku vzdáleností L2=R·π/2 a z S3 vzdáleností dvojnásobnou L3=R·π (R je poloměr zakřivení prostoru), a tím vlastně pozorujeme hvězdu S3 v dvojnásobné minulosti než hvězdu S2, budeme jejich pozice zmrazením chodu času uvažovat v prostoru neměnné.
Od pozorovatele v bodě P je hvězda S2 vzdálená V2=R·√2 a hvězda S3 V3=2·R, vychází tím jejich skutečná modře vyznačená vzájemná vzdálenost V23=(2-√2)•R ≈0,5858·R. My, jako pozorovatelé v P, pozorujeme ale hvězdu S2 v její zdánlivé poloze Z2 od nás ve vzdálenosti L2=R·π/2 ve směru 45° odkloněného od spojnice PS2. A hvězdu S3 pozorujeme v její zdánlivé pozici Z3 od nás ve vzdálenosti L3=R·π ve směru 90° odkloněného od stejné spojnice. Jejich vzájemný úhel v našem pozorování bude proto 45°.
Podle kosinové věty, čtverec jejich vzájemné vzdálenosti, námi pozorované, je L232=L22+L32-2·L2·L3·cos45°=R2·π2·(5/4-1/√2)≈ 5,35814·R2, a jejich pozorovaná vzdálenost L23≈ 2,3148·R oproti skutečné vzdálenosti V23≈0,5858·R, takže L23/V23≈ 3,95. Zkreslená vzdálenost L23 je téměř čtyřikrát větší (!) než skutečná vzdálenost V23, a tím i odpovídající vzájemný gravitační účinek by vyšel, pro tuto situaci, téměř šestnáctkrát slabší (!!).
Obdobně uvážíme-li, že hvězda S1 je od nás blízko (L1≈V1≈0) a tím je vliv zakřivení prostoru na její pozorování ještě zanedbatelný, vyčíslíme zkreslenou pozorovanou a skutečnou vzdálenost mezi S1 a S2 jako L12≡L2= R·π/2≈ 1,5708·R a V12≡V2= R·√2≈ 1,4142·R, takže L12/V12≈ 1,11. Zkreslením se pozorovaná vzdálenost taky zvětšila ovšem jen nepatrně o přibližně 11% oproti skutečné vzdálenosti.
Přestože uvažujeme zvláštní případ pozorování objektů od nás v přímce za sebou, a zmražení běhu času omezujeme platnost na jejich vzájemné vzdálenosti podstatně menší, než je poloměr zakřivení prostoru, a rychlost jejich změn polohy v prostoru podstatně menší než je rychlost světla, ukázali jsme si, jak model předpovídá zesilující efekt zvětšení vzájemných vzdáleností pozorovaných objektů s jejich zvětšující se vzdáleností od nás.
Uvážíme-li tak veliká zkreslení vzájemných vzdáleností mezi od nás
odlehlými objekty pozorovanými ve Vesmíru, tak jak popisovaný model
předpovídá, nevyhneme se uvažovat i velký GRAVITAČNÍ DEFICIT mezi
nimi.
To by mohlo poukazovat na dosud mylně interpretovaný efekt zakřivení, který si možná vyžádal, aby se zavedla tak zvaná temná hmota, která by chybějící gravitaci kompenzovala. Tedy nějaká neviditelná hmota, jejíž setrvačné účinky nepozorujeme, pouze její gravitační účinky. Její množství je v citaci https://en.wikipedia.org/wiki/Dark_matter odhadnuto: „Dark matter is a form of matter thought to account for approximately 85% of the matter in the universe”. Přeloženo do češtiny: „Temná hmota je forma hmoty, o které se předpokládá, že představuje přibližně 85% hmoty ve vesmíru“. Tedy tak veliké
množství, že na pozorovatelnou „světlou hmotu“ by ve Vesmíru už zbývalo jenom pouhých zbylých 15% (!!!).
Závěrem je vynesena druhá vybídka: stanovit důsledek zkreslování vzájemných vzdáleností, které model předpovídá, v konkrétních situacích a tím i stanovit velikost GRAVIVAČNÍHO DEFICITU. Ověřilo by se tím, do jaké míry je pozorovaný nedostatek gravitace zaviněn předpověděným zkreslením pozorovaných vzájemných vzdáleností.